Decentralizovaná společnost

Je dílem náhody a zvláštní ironií, že tento text vzniká v době, kdy většinu světa pohlcuje opar pandemie. Zatímco v ostrém světle přímého přenosu obnažuje křehkost naší globální civilizace, nám svojí rychlostí nabízí (nebo spíš vnucuje) příležitost pocítit na vlastní kůži jindy těžko uchopitelnou sílu exponenciálního růstu.

O koronaviru se mluví jako o černé labuti, nepředvídatelné události obrovského dopadu, termínu zpopularizovaném knihou stejného jména od Nassima Taleba. To je však nebezpečná mýlka, která svádí k myšlence, že na podobné situace se nelze předem připravit. Peří téhle labutě ovšem nemůže být bělejší. Přestože není v našich silách předpovědět kdy k podobné situaci dojde, dokážeme posoudit jestli může nastat. Pokud se dobereme závěru, že ano, máme jedinou možnost. Musíme změnit podmínky tak, abychom událost vyloučili nebo ji alespoň učinili méně pravděpodobnou. K tomu nedošlo. Proto se teď potýkáme s následky viru, který se vlivem nadmíru globalizovaného světa proměnil z lokálního problému v pandemii.

Stavu nijak nepomáhá neschopné a zkorumpované vedení Světové zdravotnické organizace, které situaci od začátku zlehčovalo, aby šlo na ruku svým chlebodárcům z Číny. A které, navzdory kritice, ve své zhoubné roli pokračuje a vydává nebezpečná prohlášení o neúčinnosti roušek. O dílčích selháních státu, našeho i jiných, a jeho vůdců lze jistě také napsat mnoho. Neztrácejme však čas hledáním zlého úmyslu tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost. Já se totiž míním věnovat společností jako celku. Na domácím příkladu chybějících roušek, plicních ventilátorů či iniciativy Česko.Digital se totiž ukazuje, že je-li třeba, lidé umí najít vlastní řešení. Jsou soběstační.

Mýtus soběstačnosti

Kolem pojmu soběstačnosti nicméně panuje řada mýtů a nedorozumění. Většina si nejspíš představí osamělé stavení uprostřed lesů, uzavřenou komunitu, ne-li rovnou jednotlivce živořícího na hraně přežití. Někoho možná napadne Henry David Thoreau a jeho Walden. Navzdory romantickým představám ale platí, že nám přirozenost velí tvořit společenství, a jen skuteční sociopaté mohou žít bez jiných a nestrádat. Ostatně, Thoreau ve svém příbytku na okraji lesa hostil časté návštěvy a špinavé prádlo mu chodila prát vlastní matka.  

V pavučině vztahů

O skutečné, dlouhodobé a udržitelné soběstačnosti lze tedy mluvit pouze v případě skupiny lidí. Samozřejmě, ne každé společenství je automaticky soběstačné. Zásadní jsou vzájemné vztahy a jejich kvalita. Když si vypůjčíme optiku takzvané teorie grafu, můžeme tuto komplexní síť společenských vazeb zobrazit v sice zjednodušujícím, ale pro tuto úvahu užitečném modelu. V nářečí této teorie se jednotliví lidé a instituce nazývají vrcholy, zatímco jejich vazby a závislosti — jednostranné i vzájemné — ztvárňují takzvané hrany.

Tento model je nicméně příliš jednoduchý. Všichni jsme více či méně závislí na státu, ale je zřejmé, že tato hrana, tato závislost, není stejného typu jako ty, které nás spojují s rodinou či blízkými lidmi. Teorie grafů proto hranám přisuzuje ještě jeden rozměr, kterým je váha nebo, chceme-li, kvalita. Zatímco k nejbližším nás (většinou) poutá nezištný a emocionální vztah, stát posuzujeme spíše rozumem a zvažujeme jeho přínosy a nedostatky. S ostatními lidmi nás pojí vazby ještě jiného charakteru, založené na vzájemné lidské užitečnosti. Tuto skutečnost nakonec nejlépe vystihuje úsloví z kontextu Spojených států:

Co se federální vlády týče, jsem libertarián. Na úrovni státu se řadím mezi republikány. Na té místní patřím k demokratům. A když jde o rodinu a přátelé, jsem socialistou.

Zdravé společenství tudíž obsahuje hustou síť závislostí (čím víc je jich vzájemných, tím lépe), ale i jejich opak, nezávislost, čili absenci hrany. Některé vazby jsou neměnné, jiné jsou dynamické, volně zanikají a vznikají. V takové společnosti jsou si navíc jednotlivé úrovně — rodiny, sousedství, města — soběpodobné¹. To znamená, že graf soběstačné rodiny připomíná ten znázorňující soběstačné sousedství, ale i město nebo celý stát. Ostatně, když se zblízka podíváme na zdánlivě jednolitý vrchol představující stát, zjistíme, že i v jeho případě sestává ze sítě menších vrcholů a hran. Institucí, jako je vláda, a idejí jako například principu demokratické volby, vzájemně propojených vztahy a závislostmi, které v důsledku určují pravidla společnosti.

Míra decentralizace

Společnost je pak decentralizovaná natolik, nakolik jsou soběstačné tyto menší prvky — rodiny, sousedství, města — z kterých se skládá. Decentralizace však není absolutním stavem, ve smyslu buď—anebo, ale mírou. Plně decentralizovaná společnost je proto ideál, který může být vzorem, ne však realitou. Protipólem takové společnosti je ale nepochybně totalitní stát. Jeho měřítkem úspěchu je totiž naprostý opak: likvidace všech vazeb, které nezávisí na státu.

Nikdo to nepopsal lépe než George Orwell v románu 1984. V jeho drtivé vizi jsou to děti, které s tupou hrdostí donášejí na své rodiče, s plným vědomím, že tak otevírají dveře smrti, ne-li něčemu horšímu. Nakonec se zdá, že jak Orwell, tak Aldous Huxley, autor dalšího dystopického románu, Konec civilizace, měli oba svůj díl pravdy. Na cestě do otroctví se totiž jejich vize potkávají. Orwellův vševědoucí stát nabývá skutečných kontur v Číně, permanentní válku zde však nahrazuje soma² rostoucího bohatství.

My v takovém světě ještě nežijeme, ale přesto: roli státu je třeba neustále hodnotit a zvažovat. Právě v dobách krize se stávající struktury (onen graf) zhurta mění a ne nutně k lepšímu. Může se stát, že v případě této krize (ze které Čína možná vyjde posílena, i kdyby jen relativně ke zbytku světa) bude čínský model totalitního kapitalismu brán za vzor hodný následování. Právě v takový moment nesmíme zapomínat, že v každé společnosti dřímají tendence k fašismu.

Užitečnost jako měna vztahů

Pravdou je, že si na stát rádi stěžujeme; zoufáme, že bobtná, nikdy neustupuje. Stát však není bytost s vlastní vůlí a životem. Je to nástroj, který jsme sami stvořili a který nám má sloužit. Zodpovědnost za jeho stav tedy ve výsledku padá na nás samotné. Vždy se navíc můžeme zaměřit na to, co máme většinu času pod kontrolou, naši vlastní závislost na státu. Když ji snížíme, umenšíme tím jeho roli v našem životě, i kdyby jen malým dílem.

Přiblížíme se tak ideálu společnosti, ve které stát činí jen to, co mu přísluší, a jen v takové míře, jaká je potřeba. Takový stát se lidem nesnaží vnutit svou ideu dobra, nýbrž jen odstraňuje překážky, které jim brání v hledání vlastní představy štěstí. Jeho hlavní úlohou je proto chránit své občany a instituce před vnějšími i vnitřními nepřáteli a starat se o ty, o které se nikdo jiný nepostará.

Zde se rýsuje zdánlivý paradox. Tvrdím, že soběstačnost dává smysl jen na úrovni společenství, zároveň se však odkazuji na zodpovědnost jednotlivců. Aby totiž soběstačné, decentralizované společenství vůbec mohlo vzniknout, nestačí pouhá skupina nezávislých lidí. Nutnou ingrediencí je ona pavučina vztahů, která jedince propojí. Ta se však nezjeví sama od sebe či přáním zeshora. Vztahy vzniknou pouze tehdy, jsou-li si lidé vzájemně užiteční, v nejširším významu toho slova. Pokud si tedy přejeme, aby společnost byla soběstačná, musíme být prvně sami užiteční³.

Nehledejme však v užitečnosti zbytečnou složitost. Společnosti jsme prospěšní (a tudíž užiteční), pokud jí nabídneme naše schopnosti, znalosti či prostředky. Když lidem, skrze naši pozornost a péči, věnujeme to nejcennější, tedy náš čas. V opačném případě jsme přítěž. Někdo může namítnout, že užiteční jsme přece už jen tím, že existujeme. Že jsme nenahraditelní naší jedinečností. To je sice pravda — nikdo jiný nemá zcela identické geny, natož stejné zkušenosti, dokonce ani jednovaječná dvojčata. Nevyplývá z toho však naše užitečnost, nýbrž jen jedinečný potenciál. Naším úkolem je ho naplnit a uvést ve skutečnost.

Decentralizovaná společnost tudíž vzniká pouze tam, kde jsou jednotlivé úrovně samy soběstačné. Tato vlastnost vyvěrá odspodu, od těch nejmenších prvků, typicky rodin, až po ty největší jako jsou města. Pokud tedy soběstačnost nenajdeme v nižších úrovních, je zbytečné ji hledat v těch vyšších. A právě vzájemná užitečnost tyto nezávislé prvky stmelí v provázaný celek. Skutečný test decentralizace pak staví na úvaze: co se stane, když jakýkoliv z těchto prvků — konkrétního jedince, rodinu či město — odstraníme? Rozpadne se rodina? Zanikne sousedství? Zhroutí se stát? Pokud ano, máme co dočinění s křehkou společností.

Bída specializace

Tolik k teorii. Soběstačnost, o které zde vyprávím, je však praktická, užitečná a relevantní i pro náš moderní, komplexní svět. Není to, jak jsem se pokusil vyložit, odloučení od společnosti. Naopak, je způsobem, jak se do společnosti zapojit, jak ji ovlivňovat a zároveň si zachovat zdravý rozum i tělo.

Abychom v tomto světě nejen přežívali, ale i prospívali, je nicméně nutné ovládnout ne jednu, ale několik domén soběstačnosti. Byť nás klasická ekonomická teorie nabádá ke specializaci a považuje ji za nejlepší (nejvýhodnější) způsob využití našich schopností, ve skutečném životě platí jiná pravidla. Praktická soběstačnost v moderním světě totiž stojí na čtyřech pilířích. Jsou jimi technologie, finance, praktické dovednosti a zdraví.

Kapitál 21. století

Technologie je široký pojem, pod který se vejde kolo i kvantový počítač. Já zde míním ty technologie, jejichž role není zcela jasná či ustálená, ale které zásadně ovlivňují (nebo mají potenciál ovlivnit) společnost. Na zvážení společenského dopadu vynálezu kola je zjevně pozdě, ale v případě internetu, přestože existuje skoro čtyři dekády, lze změnit ještě mnohé. Je tedy v našem zájmu postarat se o to, aby sloužil nám všem, ne jen hrstce korporací a nadmíru zvědavému státu. Moderní technologie, a internet zejména, jsou totiž pákou, kterou když správně použijeme, dokážeme pohnout světem.

A protože technologie mají moc formovat společnost, je důležité, aby je co nejširší okruh lidí dokázal vědomě používat a nepovažoval je za něco magického. V opačném případě vzniká uzavřená technologická elita, skupina, jejímiž ideovými vůdci jsou lidé jako Mark Zuckerberg; vrstva společnosti, která dílem nadání a vloh, ale také štěstí a náhody, disponuje neúměrně velkou mocí nad životy ostatních.

Myslet si, že dětem zajistíme plnohodnotné technologické vzdělání, dáme-li jim do rukou tablet, je však krátkozraké a navíc nebezpečné. Jde o úvahu podobnou domněnce, že pošleme-li je do drahé restaurace na degustační menu, naučí se dobře vařit. Nanejvýš z nich uděláme dobré konzumenty, ať už jídla nebo technologií.

Skutečné řešení vyžaduje, abychom technologiím rozuměli alespoň na úrovni základních principů a nebyli jen slepými uživateli. Místo tabletu by tudíž každé dítě mělo mít možnost pracovat s Raspberry Pi⁴ a učit se Python, JavaScript nebo jiné praktické programovací jazyky⁵. Pokud totiž považujeme za důležité uvést děti do světa matematiky (která je mnohem abstraktnější a náročnější na výuku i pochopení), nevidím důvod, proč se o to samé nepokusit i v případě programování.

Znalost technologií je tak v podobné roli, jakou v historii hrála schopnost číst a psát. Soběstačnost proto spočívá v umění technologie kriticky posoudit a pokud ne ovládat, tak alespoň chápat.

Abychom se tohoto cíle dobrali, musíme si prvně klást správné otázky. Jak technologie používat v náš prospěch? Jak si zachovat soukromí? Jak přispět tomu, aby byl internet nástrojem decentralizace, a ne naopak? Proč mohou být kryptoměny⁶ důležité? Jak děti uchránit před technologiemi, když si zároveň přejeme, aby je uměly používat? Jak vypadá svět, který řídí umělá „inteligence”?

Příběhy o pěnezích

Finanční nezávislost je téma, které oslovuje většinu lidí, nutně proto nabývá mnoha podob. Pro někoho představuje pouhou absenci dluhů, pro jiného skutečnost, že pár měsíců vystačí bez přijmu. Ve své nejčistší formě vyjadřuje stav, kdy nemusíme pracovat vůbec, protože jsme živi z plodů naší minulé práce nebo investic. V každém případě ale záleží na tom, jak nakládáme s penězi. Stejně důležitá jako naše osobní finance, ne-li více, je však širší ekonomická realita. Žijeme totiž v době, kdy je většina oblastí života podřízena hospodářskému růstu za každou cenu, bez ohledu na oběti.

Jednu z obětí zosobňuje fakt, že pro zachování bohatství už nestačí jen šetřit. Místo toho jsme — jako jedinci, ale i jako společnost — nuceni investovat do finančních produktů, kterým nerozumíme, vystavovat se rizikům, které nechápeme (my, ani jejich tvůrci), a skrze poplatky nepřímo živit odvětví, která samo nic nevytváří a jen parazituje na společnosti⁷. Poznávacím znamením tohoto systému je inflace, jejíž existence se považuje za nutnou podmínku pro správný chod ekonomiky. To je však jen příběh, jeden z mnoha, který má budit zdání objektivních faktů.

Tvář ekonomiky se totiž neustále mění. Její současná podoba začala vznikat s koncem druhé světové války a v sérii milníků⁸ vykrystalizovala až do aktuálního stavu, který nejlépe popisuje takzvaná moderní měnová teorie⁹. Strojvedoucím moderní světové ekonomiky samozřejmě byly (a stále jsou) Spojené státy. Vzhledem k jejich velikosti a síle, nejen té ekonomické, je to nevyhnutelné. Z toho důvodu je americký dolar rezervní měnou¹⁰ a proto, přímo i nepřímo, zásadně ovlivňují zbytek světa.

Když tedy prezident jedné z bank Federálního rezervního systému¹¹, Neel Kashkari, prohlásil, že s ohledem na pandemii systém disponuje „nekonečným množstvím peněz”, netrvalo dlouho, a guvernér české centrální banky, Jiří Rusnok, ho papouškoval v podstatě identickým tvrzením, že „arzenál centrálních bank je v krizových situacích teoreticky nevyčerpatelný”.

Skutečnou finanční soběstačnost tudíž nemůže podpírat jen pilíř rozumného hospodaření s pěnezi. Část váhy musí nést i nezávislá mysl a schopnost rozeznat příběhy a názory v tvrzeních, která se tváří jako fakta.

Jako v předchozím případě nám cestu z tohoto bludiště pomohou najít správné otázky. Co jsou to peníze a jak vznikají? Jak je uchovat — ne rok, ale třeba sto let? Jak se bránit inflaci? Co je to finanční nezávislost a jak (a proč vlastně) jí dosáhnout? Jaká je budoucnost práce a její organizace? Na jakých principech stojí současná ekonomika a jaké jsou alternativy, historické i budoucí? Jakou roli mohou hrát kryptoměny? Má univerzální příjem smysl?

Když se ponoříme hlouběji, začneme si klást další, složitější otázky. Jsou finanční trhy spíš hodem mincí nebo ruskou ruletou? Jaký je rozdíl mezi aritmetickým a geometrickým průměrem, a proč je to důležité? Jsou lidé skutečně iracionální? Nakolik platí obecné poučky o korelacích mezi aktivy? Žijeme v aditivním, nebo multiplikativním světě?

Hlína za nehty

Třetí doména konečně zasahuje do oblasti, kterou si většinou představíme pod pojmem soběstačnost. Patří do ní praktické dovednosti a znalosti. Oproti předchozím tématům jde tudíž o návrat na pevnou zem, do světa, kterému nevládnou sofistikované technologie, nýbrž ty nejjednodušší, osvědčené a odolné.

Především pro ty z nás, co jsou živi prací s počítačem a většinu času tráví ponořeni ve změti modelů, symbolů, čísel a tabulek, je fyzická realita mnohdy frustrující. V kontrastu s tou virtuální totiž obsahuje překvapivé množství detailů. I teoreticky jednoduché úkoly — zhotovit stůl, vypěstovat rajče, omítnout stěnu — nám v praxi nastavují zrcadlo naší až směšné neschopnosti, obzvlášť bolestné ve srovnání s lehce nabytým umem ve světě za obrazovkou počítače.

Když dáme dohromady soběstačnost a dovednost, nemá však výsledek daleko k prepperství, neboli krizové připravenosti. Ta nabývá mnoha podob. Od rozumných pouček, které nestojí mnoho pěnez a můžou nám zachránit život, až po karikatury zosobněné samotářem v maskáčích, jehož jediným zdrojem štěstí jsou zásoby konzerv v bunkru a schadenfreude¹² bezprostřední apokalypsy. Pramenů, zabývajících se touto problematikou, je nicméně spousta (jako úvod může posloužit kniha Ruka noci podaná) a já se navíc chci zaměřit na ty dovednosti a znalosti, jež mají hlubší smysl i mimo krizovou situaci.

Patří mezi ně třeba pěstování vlastního jídla a potravinová soběstačnost. Ta byla ještě relativně nedávno samozřejmou součástí života, ale vlivem specializace a použití čím dál složitějších technologií došlo k postupné kompresi znalostí a dovedností do řádově menšího množství rukou. Tato komprese ovšem nebyla bezztrátová¹³. Způsob, jakým se dnes běžně pěstuje (nebo spíš vyrábí) jídlo, je totiž jednostranný, zaměřený jen na množství a výnos. Opomíjí tak další rozměry, jako je kvalita a různorodost jídla nebo vliv na širší prostředí.

Na druhou stranu je chyba předpokládat, že schopnost pěstovat jídlo, byť třeba primitivními způsoby, je nám přirozená či nějak vrozená. Ve skutečnosti za ni vděčíme těžce nabytým zkušenostem, které si lidé předávali tisíce let, a šlechtitelskému úsilí, jež světu dalo plodiny, bez kterých by se většina z nás ani nenarodila. Tyto zkušenosti dnes zdánlivě nepotřebujeme. Skutečně odolná společnost však nutně obsahuje co největší množství lidí, kteří vědí, co pěstování jídla obnáší, a dokážou alespoň část svých potřeb pokrýt svépomocí. Jedině tak můžeme tyto cenné znalosti dále rozvíjet a tím, že je předáme dál, i zachovat.

Praktická soběstačnost nicméně nekončí pěstováním jídla, ale zahrnuje i další, zdánlivě nesouvisející témata jako například návrh domů a bydlení obecně. S tím se zase pojí energetická nezávislost a otázka výběru co nejjednodušších technologií.

Dotazy tudíž směřují do celé plejády témat. Jak pěstovat jídlo, abychom se neudřeli? Které plodiny pěstovat a jak je uchovávat? Co je to permakultura? Je potravinová soběstačnost vůbec dosažitelná? Jaký je rozdíl mezi šlechtěním a přímou genetickou modifikací? Jak naložit (a bojovat) s úpadkem životního protředí? Jak navrhnout soběstačný dům? Jaké použít technologie a do jaké míry se na ně spoléhat? Proč jsou jednoduché technologie lepší? Co nám dala a vzala moderní architektura?

Věk pohodlí

Poslední oblast je nejdůležitější, protože na ní všechny předchozí staví. Zároveň je nám fyzicky nejbližší, neboť se týká našich těl a našeho zdraví. To je přirozeně hlavním faktorem soběstačnosti. V prvním významu, ve smyslu absence nemoci, zdraví značí, v jaké míře jsme závislí na péči ostatních. V tom druhém, který lze nazvat silou, určuje, nakolik jsme fyzicky schopní. Mohli bychom tedy stanovit pravidlo, jež říká, že čím jsme zdravější a schopnější, tím jsme i užitečnější. Tato obecná úměra samozřejmě neplatí vždy. Spousta lidí, z tohoto pohledu neschopných — ať už vlivem postižení, nemoci či úrazu — svému okolí mnohdy dává daleko víc, než lidé jinak zdraví, a to jednoduše proto, že je převyšuje v jiných oblastech.

Každopádně, dokud se nenaplní vize budoucnosti z mangy Ghost in the Shell¹⁴, jsme od narození až po smrt svázáni s jedním tělem; jiného se nám nedostane. A jelikož jsou těla různá, má každý človek jiný fyzický potenciál. Bylo by chybou nepokusit se jej uskutečnit. Ne jako projev narcismu či sobectví, ale naopak ve snaze stát se užitečnějšími.

Jistě, mnoho aspektů našeho těla je vlivem genetiky a náhody mimo naši kontrolu. Jak ale ukazuje oblast epigenetiky¹⁵, nejsme naprostými otroky našich genů. Značnou měrou záleží na podmínkách, které našemu tělu utváříme. Ukazuje se, že často nezáleží ani tak na tom, co tělu dáváme, ale spíš čemu se vyhýbáme.

Člověk, jako součást živočišné říše, navíc není výjimečný jen svým mozkem, ale i svou všestranností. Nejsme nejrychlejší běžci, ani nejlepší plavci. Nedokážeme šplhat tak dobře jako naši nejbližší příbuzní z řad lidoopů, ani se jim nemůžeme rovnat silou. Přesto neexistuje jiné zvíře, které by všechny tyto dovednosti spojilo v jeden funkční celek v takové míře jako my. V jemné motorice a přesném hodu do dálky ostatní druhy dokonce dalece převyšujeme. O to smutnější je skutečnost, že v moderní společnosti většina fyzické aktivity zakrněla na vysedávání u televize či počítače a popojíždění z jednoho klimatizovaného prostoru do druhého.

Ve společnosti, ve které velká část lidí trpí ne nedostatkem, ale naopak nadbytkem ať už jídla, zábavy či pohodlí, a kde stačí pár chvil u počítače či v obchodě, abychom uspokojili všechny své potřeby, soběstačnost paradoxně spočívá v odříkání a dobrovolném nepohodlí. Vědomí a nezávislá mysl je produktem těla, a to nemůže být svobodné, pokud je samo otrokem požitků.

Není snad oblasti, která by byla natolik pokřivena nepravdami, nepochopením a ideologiemi, jako zdraví. Z této bažiny nesmyslů se tudíž vyhrabeme jen postupným a metodickým hledáním pravdy. Existuje vůbec ideální způsob stravování? Staneme se všichni nedobrovolnými vegetariány? Proč neexistuje „špatný” cholesterol? Jsou lepek a cukr zdrojem všeho zla ve světě? Jaký je rozdíl mezi cvičením a tréninkem? Záleží vůbec na tom, jak cvičíme? Je nedostatek pohybu kouřením 21. století? Jsou elitní maratonci zdraví?

Soumrak globalizace

O budoucnosti této pandemie lze s jistotou říct jen málo. Epidemie neštovic, která vypukla za vlády Marka Aurelia Antonia (jehož téměř důvěrně známe skrze jeho zápisky), populaci decimovala déle než dekádu, vzala si kolem 5 milionů životů včetně císařova a zásadně ovlivnila vývoj římské říše. Následky koronaviru možná nebudou tak dramatické (alespoň co se lidských obětí týče), ale řada změn přesto bude nezvratná. Není totiž podstatné, zdali mají pravdu ti, kdo tvrdí, že nemoc v důsledku nebude o nic horší než sezonní chřipka, ani to, že se nám dříve nebo později podaří nalézt vakcínu.

Důležitý je příběh, který kolem krize vzniká. Už teď se vypráví o události, která nemá v kolektivní paměti obdoby, a skutečnost, ať je jakákoliv, se síle tohoto příběhu přizpůsobí.

Společnost, jež z této krize vzejde, proto bude v mnoha ohledech jiná, než jakou ji předpovídal vývoj před vznikem pandemie. Jistě dojde k urychlení některých trendů, které existovaly už předtím. Příkladem je práce z domova. Přestože byla v některých oborech běžná už dříve, rozrostla se najednou na velkou část společnosti a spousta lidí tak poprvé poznalo výhody, kterých se nebudou chtít vzdát. Zjevně dojde i k dlouhodobému poklesu mezinárodní letecké dopravy a turistiky, jež na ní závisí, na úroveň, kterou jsme nezažili dekády.

Tyto předpovědi asi nikoho nepřekvapí. Potýkat se však budeme i s takzvanými dopady druhého (a dalších) řádu. Co způsobí rozmach práce z domova? Nepochybně se dotkne městské dopravy a výstavby. Developeři, kteří byli dosud zvyklí chrlit kancelářské budovy, se dostanou do potíží. S poklesem turismu se zase pojí vzácná příležitost napravit škody, které na městech napáchaly přívaly turistů, a vrátit do jejich historických center skutečný život. Pokud se tedy správně využijí, mohou tyto změny ve výsledku decentralizovanou společnost posílit.

Řeka a jezero

Nejpodstatnější změna se nicméně skrývá za poznáním, že jsme nejspíš dosáhli vrcholu globalizace. Z něho lze sejít do údolí vyhroceného nacionalismu, ale i do místa, kde se setkává decentralizace, lokalismus a vláda rozumu.

Jelikož je hlavním motorem globalizace touha po vyšší eficienci¹⁶ a výnosu (za cenu křehkosti celého systému), bude logickou protiváhou zkrácení dodavatelských řetězců a návratu části výroby do místa spotřeby. Byla by však chyba spojovat globalizaci s vizí globální společnosti a zavrhnout je obě. Lokalismus totiž není uzavření se před světem. Cesta vpřed, ať už na úrovni společnosti nebo jedince, spočívá právě v hledání rovnováhy mezi globálním a lokálním. Mezi tím, co zosobňuje internet, v jehož síti se potkávají technologie, finance a volný tok informací, a jeho opakem, kterým je svět fyzických hranic a praktických problémů, svět našich těl. Tento kontrast není jedinečným projevem modernity, nýbrž jen novou formou konfliktu, který nás provází od nepaměti. Důvěrně ho známe v podobě střetu mezi městem a venkovem, přírodou a civilizací.

Lákavou možností je na globální svět zanevřít. Nepochybně si tak zajistíme klidnější mysl a možná i štěstí. Globální společenství je totiž jako rozbouřená řeka, jež nám svojí neuchopitelnou rychlostí a ohlušující silou dává poznat limity naší biologické podstaty. Ve srovnání s ní je lokální svět místem odpočinku. Jako klidné jezero, jehož břehy důvěrně známe.

Jedině když do řeky vstoupíme však můžeme využít nezměrných výhod, jež divoká voda přináší. Účastnit se a čerpat z globálního víru názorů a hodnot, v jehož středu se křešou myšlenky, které by jinak nemohly vzniknout. Těžit z celosvětové finanční sítě a tvořit produkty, fyzické i digitální, jenž cílí do vzdálených koutů planety. Spojit jednotlivce, které jinak dělí fyzická vzdálenost, režimy či jiné bariéry. Najít porozumění, když se nám ho jinde nedostává.

Samozřejmě hrozí, že nás voda strhne a my se octneme bez pevné půdy pod nohama, bez možnosti si oddechnout. Abychom se vyhnuli vyhoření, musíme tudíž neustále zvažovat přínosy a oběti, a hledat mezi těmito dvěma světy rovnováhu. Rovnováhu, která se navíc v závislosti na okolním světě i nás samotných průběžně mění. Ale přesto, když prcháme z města do přírody, nemáme přece v úmyslu před civilizací utéct navždy. Chceme jen nabrat sil, abychom mohli s čistou hlavou dál využívat výhod, jež města a společnost přináší.

Malé skutky

Mým cílem je myšlenky, zde jen nahrubo načrtnuté, postupně vykreslit v jasnějších obrysech a větším detailu. Na otázky, jež si kladu výše, a další, které se nepochybně teprve vyjeví, mám ale sám mnohdy pouze mlhavé odpovědi. Navíc si uvědomuji, že psát veřejně o čemkoliv, natož o takto komplikovaných tématech, vyžaduje značný díl troufalosti i naivity. Přesto chci o soběstačnosti pojednávat. V prvé řadě věřím tomu, že nápady a myšlenky potřebují světlo a čerstvý vzduch, jinak začnou zahnívat, a že není lepšího léku na domýšlivost než pravidelná dávka veřejné kritiky. Samotný proces psaní je tak pro mne jedinečným způsobem, jak se nepřestat učit. Zároveň doufám, že soběstačnost alespoň malým dílem podpořím. A konečně: nevěřím v revoluce, ani v historický úděl. Naopak si myslím, že dějiny tvoří každý z nás svým každodenním jednáním, svými rozhodnutími a tím, že se krok za krokem, skrze úspěchy i selhání, snažíme, abychom byli užitečnější a činili svět lepším místem. K tomu dodám, slovy sice fiktivní, ale moudré ženy, „žádný osud, jen ten který uděláme.”

---

1. Jde o termín z teorie fraktálů, matematických objektů, které vznikají z jednoduchých pravidel, ale vytvářejí nekonečně komplexní obrazce. Princip soběpodobnosti popisuje skutečnost, že si je fraktál v různých úrovních „přiblížení” podobný. ↩︎

2. V Huxleyho románu se tak nazývá droga, která lidem působí pocit štěstí a nutí je zapomenout na fakt, že žijí v diktatuře. ↩︎

3. Nepochybně existují výjimky, většinu jich najdeme v rodině. Přesto záleží jen na tom, jak definujeme slovo užitečnost. Děti jsou do určitého věku zcela závislé na svých rodičích, ale i obráceně lze, poněkud cynicky, říct, že rodiče závisí na svých dětech. Skrze předané geny a hodnoty totiž děti představují pokračování identity svých rodičů v čase. ↩︎

4. Raspberry Pi je jednoduchý, levný a miniaturní počítač o velikosti kreditní karty, který má podobu destičky tištěných spojů s několika vstupy a výstupy. Lze ho použít jako řídící jednotku pro nekonečnou plejádu účelů. ↩︎

5. JavaScript je jeden z nejrozšířenějších programovacích jazyků, za což vděčí faktu, že je mateřským jazykem internetových prohlížečů. Stojí tak za většinou webových stránek, jež denodenně navštěvujeme. Python je zase běžnou volbou pro datovou analýzu a práci s daty obecně. ↩︎

6. Kryptoměny, jejichž hlavním představitelem je bitcoin, svůj název odvozují z matematického oboru kryptografie, na jehož principech jsou založené. Kryptografie se zabývá problémem šifrování, neboli přeměnou informací do stavu, kdy je prakticky nemožné dobrat se jejich původní podoby, pokud nemáme takzvaný klíč. ↩︎

7. Tím neútočím na koncept bankovnictví obecně, ale na konkrétní moderní podobu finančního odvětví. ↩︎

8. Vše do pohybu uvedla konference, která se konala ke konci druhé světové války roku 1944 v americkém městě Breton Woods. Během ní vítězné světové mocnosti určily pravidla mezinárodních měnových vztahů a z dolaru de facto učinily rezervní měnu. Druhým milníkem byla série opatření, kterými v roce 1971 americký prezident Nixon zrušil směnitelnost dolaru za zlato. Dal tak vzniknout dolaru, jak ho známe dnes. Poslední událostí byla krize roku 2008 a její záplata v podobě takzvaného kvantitativního uvolňování. To je složitý termín, za kterým se schovává jednoduché řešení založené na „tištění” peněz ve velkém. ↩︎

9. Moderní měnová teorie zjednodušeně řečeno tvrdí, že je rozdíl mezi dluhem, který vůči sobě mají jedinci či firmy, a dluhem, jenž vytváří stát. Jedním ze způsobů, jak státní dluh vzniká, je totiž vydání dluhopisu, který následně koupí centrální banka stejného státu. Tím dojde k „vytištění” nových peněz, které jsou účetně vedeny jako dluh státu vůči bance. To je běžná praxe už od dob krize roku 2008. Moderní měnová teorie však tento typ dluhu navíc zbavuje běžné morální povinnosti, jež říká, že dluhy je třeba splácet. Naopak tvrdí, že je nemorální peníze tímto způsobem nevytvářet, za předpokladu, že se správně využijí. Jedinou brzdou tohoto procesu zůstává inflace, která by neměla překročit únosnou mez. Kde ta mez je, to už teorie neříká. Jisté je to, že bez ohledu na to, zda příští americké volby vyhrají republikáni či demokraté, o této teorii ještě uslyšíme, jen zaobalené v hávu různých ideologií. ↩︎

10. Měna se považuje za rezervní, pokud je v ní vedena většina světového obchodu, obzvláště toho se surovinami jako je ropa. Rezervní je proto, že jí centrální banky často drží velké množství, aby byly kryty před nenadálými šoky. Její roli nejdéle zastávala britská libra, a to od 19. století až po konec druhé světové války, kdy ji vystřídal americký dolar. ↩︎

11. Federální rezervní systém, známý pod zkratkou Fed, je americkou variací na naši Českou národní banku. Oproti ní má ale složitější historii a strukturu, a krom rady guvernérů sestává z dvanácti regionálních bank. ↩︎

12. Neboli radost z cizího neštěstí. Jedno z těch německých slov, které v úderné formě vyjadřuje myšlenku, pro niž jiné jazyky potřebují celou větu. ↩︎

13. V kontextu informačních technologií je komprese proces, který zmenší množství dat nutných pro uchování nějaké informace, například hudební nahrávky. Komprese je buď ztrátová, nebo bezztrátová. První případ představuje třeba známý zvukový formát MP3, ten druhý pak formát FLAC. V obou případech je výsledný soubor menší než původní surová data, ale u ztrátové komprese navíc dojde k nezvratné ztrátě některých informací. ↩︎

14. Ve světě Ghost in the Shell, který proslavila filmová adaptace (japonská animovaná, ne ta americká hraná), někteří lidé své vědomí, kterému říkají duch, nahrávají do robotických těl. ↩︎

15. Epigenetika studuje ty změny v projevech genů, které nevznikají změnami v samotném DNA. Za rozdílných podmínek se tudíž geny mohou projevovat různě. ↩︎

16. Eficience je snahou o zdokonalování procesů z pohledu úspornosti. Efektivita je zdánlivě podobná, ale liší se v tom, že bere v potaz především dosažení vytyčeného cíle a hledí i na jeho dlouhodobou udržitelnost. Oproti eficienci, která je často krátkozraká, se tak dívá dále do budoucnosti. ↩︎