V síti: kapitalismus sledování

Rozmach internetu v mnoha ohledech připomíná nástup železnice a elektřiny, který probíhal v tandemu s vynálezy typu parního stroje, transformátoru či turbíny. V podobném duchu lze mluvit o základních kamenech internetu — od obřích podmořských kabelů po domácí routery a osobní počítače. Samy o sobě ale tyto technologie mnoho neznamenají. Podstatné jsou až společenské změny, jež vyvolaly. Všechny tři sítě — železniční, elektrická a digitální — tak postupně zakotvily ve sféře veřejných služeb, jelikož každá svým způsobem představuje revoluci v dopravě. S příchodem železnice se objevil levný a rychlý způsob přesunu velkého množství lidí a zboží, čímž se navždy změnila podoba obchodu, způsobu práce a života. Zkrocením elektřiny jsme získali moc přeměnit energii uloženou ve fosilních palivech do podoby, kterou lze snadno a téměř okamžitě poslat do místa potřeby. A internet natolik urychlil a zlevnil přenos informací, že zcela pozměnil naše vnímání vzdálenosti a způsob, jakým komunikujeme. Pokud tedy 19. století kralovala pára a železnice, minulému století ropa a elektrifikace, nacházíme se dnes, na začátku 21. století, v období vlády informací a digitalizace.

Živé stroje

Ve své podstatě je internet jednoduchý. Představuje síť všemožných zařízení, propojených tak, aby mohly vzájemně komunikovat. Svou sílu a užitečnost čerpá až z obrovského množství účastníků a jejich vazeb, podobně jako neurony nabývají na smyslu až díky svým synapsím. Samotné neurony totiž mnoho nezmůžou. Když je však spojíme v masu, které říkáme lidský mozek, vznikne něco, čeho bychom se u jednotlivých stavebních prvků nedobrali: vědomí. V tom se skrývá jedno z poznávacích znamení takzvaných komplexních systémů.

Ty mohou vznikat na základě poměrně jednoduchých pravidel a prvků, jako v případě neuronů vedoucích k vědomí. Komplexní systémy však nejsou pouze sumou svých částí, ale úkazem zcela jiného charakteru, než by ony části napovídaly. Jednotlivé neurony tak můžeme zkoumat sebevíc, ale zárodek vědomí v nich nenajdeme. Tolik oblíbená praxe naší civilizace redukovat věci na prvočinitele a z nich vyvozovat závěry o celku zde proto naráží na své limity. Typický příklad komplexního systému, ekonomika, se tak běžně, ale chybně připodobňuje hodinovému stroji — pro oko laika nesmírně komplikované zařízení. Když ale takový stroj metodicky rozebereme na jednotlivé součástky, dokážeme poměrně snadno odvodit principy, jež ho pohání. Komplexní systémy však nepřipomínají statické stroje, ale spíš dynamické organismy. Jsou královstvím zpětných vazeb a nejasných závislostí, jaké sebesložitější model nemůže postihnout. Nejmenší změna vstupních podmínek dokáže v jistý moment vyvolat dalekosáhlé změny, zatímco jindy se obejde bez následků. Pokud tedy ekonomiku zkoumáme jen jako sumu jednotlivců (samotných zjednodušených v ideál homo economicus¹), unikne nám její skutečná podstata.

Ekonomika totiž není jen vnějším projevem vzájemné interakce jedinců, nýbrž živočichem svébytného charakteru. Jednotlivé části a vnější podmínky jí sice dávají tvar, ale stejně tak dává tvar ona jim. Přestože jsme tedy strůjci ekonomiky, jsme zároveň i její součástí a vzájemně se tak ovlivňujeme. Právě z tohoto víru zpětných vazeb postupně vzešly vynálezy, jež dnes považujeme za samozřejmé: peníze, firmy, akciové trhy či dluhopisy. Jak ale zjistila nejedna centrální banka, díky těmto vazbám neplatí ani jednoduchá přímá úměra mezi zásahy do ekonomiky a kýženým efektem. A proto také selhaly veškeré pokusy o dlouhodobé centrální řízení hospodářství.

V tomto smyslu jsou si ekonomika a internet podobné. Internet tak není jen sumou jednotlivých zařízení a lidí, kteří je používají, ale jevem, jenž je nutné pojmout v jeho celku. Chceme-li tedy internet chápat a umět jej směrovat, musíme jeho komplexní charakter brát v potaz.

Například regulace tak sice hraje svou roli, ale má často jiný dopad, než bychom si přáli. Důležitější jsou mnohdy jednoduchá pravidla a drobné změny vstupních podmínek. Máloco vyvážilo poměr sil ve prospěch jednotlivců (a na úkor státu a velkých korporací), jako možnost jednoduše šifrovat komunikaci a data. Zdánlivě nepatrná změna s obrovským dopadem se možná ukrývá i v odpovědích na právní a technické otázky kolem vlastnictví a úschovy dat. Komu patří data, jež naší online existencí nutně vytváříme, a kde tato data sídlí?

Existenci zpětných vazeb pak nejlépe prozrazují nové formy internetové komunikace. Když byl v 70. letech v IBM zaveden e-mail, nastala nečekaná situace. Posílání a příjem zpráv se sice zjednodušily, ale původní záměr, větší efektivita, se nenaplnil. Zaměstnanci si totiž zpráv psali tolik, že komunikací ve výsledku strávili ještě víc času než předtím. Navzdory tomu nám dnes i e-mail připadá příliš zastaralý a těžkopádný. Kdejaká firma tak přešla na koncept komunikačních platforem typu Slack, kde jsou zprávy převážně veřejné a jejich výměna probíhá takřka v reálném čase. Spolu s tím došlo ke změně očekávání, která se projevuje plíživým pocitem nutnosti být vždy dostupný a připravený reagovat. Skutečná produktivita práce tak klesá na pomyslné dno a zbývá jen dojem produktivní činnosti. Moderní formy komunikace se tedy nejen míjí účinkem, ale zpětně ovlivňují i samotný náš způsob uvažování.

Z ohně studené války

Internet vznikl ve Spojených státech, sužovaných strachem z konfliktu se Sovětským svazem. Nápad vytvořit komunikační síť, schopnou (díky decentralizaci) přežít jaderný útok a tím umožnit armádě reagovat, se koncem šedesátých let zhmotnil v podobě ARPANETu². Ve stejné době, na konci roku 1968, americký inženýr Douglas Engelbart se svými spolupracovníky předvedli prototyp systému NLS (oN-Line System). V ten moment se zrodil koncept osobního počítače, jak jej dnes chápeme. Engelbart ve své prezentaci světu představil nejen myš, ale i moderní grafické rozhraní, hypertext³, součinnou úpravu textu (podobnou dnešnímu Google Docs) či videokonferenci.

Trvalo však dalších dvacet let, než Tim Berners-Lee, inženýr a vědec, tehdy pracující ve švýcarském výzkumném středisku CERN, spojil všechny existující technologie dohromady a vytvořil koncept světové sítě, kterou nazval World Wide Web. Ta dnes pro většinu lidí zosobňuje internet, přestože je jen jednou z jeho mnoha tváří. Berners-Lee ji založil na třech svých vynálezech: protokolu HTTP⁴, jazyku HTML⁵ a webovém prohlížeči — rozhraním mezi světem a jazykem strojů a lidí. Narozdíl od mnoha jiných pokusů⁶ se jeho vize ujala, zejména díky své jednoduchosti. Dalším milníkem bylo otevření internetu komerčním účelům v průběhu 90. let. V ten moment se protrhla hráz a následný proud nezastavilo ani splasknutí finanční bubliny kolem internetových firem na přelomu tisíciletí.

Datoví baroni

Internet se tedy zrodil ze směsi vojenských, vědeckých a komerčních zájmů. Od počátku se odkazuje na princip decentralizace, ve své současné podobě jej nicméně v mnoha ohledech opouští. Řada problémů, které internet vedou do náruče centralizace, je technologického původu⁷. Přirozeně pro ně tedy existují technologická řešení a alternativy, byť třeba experimentální. Mnohem zrádnější je však dominance hrstky korporací, které svou vahou ohýbají samotné předivo internetu ve svůj prospěch. Mám tím na mysli zejména Google, Facebook a Amazon. Poslední jmenovaný, Amazon Jeffa Bezose, je problematický hlavně svou velikostí. Z malého online prodejce knih vyrostl moloch, který ovládá nejen většinu světového online obchodu, ale i čím dál důležitější trh cloudových řešení⁸. V jeho případě ale možná postačí stejný nástroj, kterým v roce 1911 americký prezident Theodore Roosevelt roztříštil Rockefellerův Standard Oil: zákon o monopolu.

Nebezpečí skryté v dalších dvou firmách ovšem nesouvisí ani tak s jejich velikostí. Spočívá spíš v tom, že nejsou v prvé řadě poskytovateli vyhledávání či sociálních sítí, nýbrž reklamními agenturami. Přestože tato skutečnost není obecně známá, nejde o šokující odhalení, ale fakt, který lze snadno ověřit nahlédnutím do jejich financí. Skutečným zdrojem přijmů jsme totiž my sami, respektive data, která vytváříme, když používáme jejich produkty a služby⁹. Jenom díky těmto datům mohou Facebook i Google obsloužit své skutečné zákazníky, tedy ty, kdo zaplatí. Produktem, který surová data mění na peníze, je cílená reklama. A cílit lze na ledacos: věk, pohlaví, rasu, typ vzdělání, náboženské vyznání, sexuální orientaci, výši majetku, politické preference a tak podobně.

Data ze zlata

Jelikož o nás obě firmy v mnoha ohledech vědí víc než naši nejbližší, je cílená reklama velmi účinná. Bylo tedy jen otázkou času, než se začala zneužívat pro společensky nebezpečnou politickou manipulaci¹⁰. Problém každopádně vyvěrá z obrovského množství dat, jež tyto korporace schraňují. Jak se opakovaně ukazuje, ani Facebook, ani Google nejsou schopni data uhlídat a pravidelně dochází k jejich úniku či zneužití¹¹. V tomto ohledu záleží i na tom, odkud obě firmy pocházejí a kde sídlí. Jak jsme totiž díky Edwardu Snowdenovi¹² a dalším lidem zjistili, Spojené státy se po teroristických útocích v roce 2001 propadly do morálního a právního marasmu, ze kterého se dosud nevyhrabaly.

Hlavním cílem firem jako Google a Facebook je nicméně tvořit zisk, ne měřit svůj dopad na společnost. Z jejich pohledu platí jednoduchá úměra: víc dat, víc peněz. Nelze se tedy divit, že se nehrnou měnit výnosný status quo. Toho úkolu se tudíž musíme zhostit sami.

Jednou z cest může být regulace. Ta se často míjí účinkem a dává smysl pouze tehdy, nelze-li přímo určit oběť, jež by žalobou mohla žádat nápravu škod. Měla by se tudíž týkat celospolečenských problémů, například ochrany životního prostředí, jehož ničení je často nezvratné a škodí nám všem. V podobných úvahách se ostatně skrývá paradox liberální demokracie: přestože je založena na osobních svobodách a toleranci, musí nesmlouvavě a bez výhrad bojovat proti všemu, co ohrožuje její existenci.

S ohledem na jejich škodlivost a zanedbatelný přínos se tedy odvažuji tvrdit, že by společnosti prospělo, pokud bychom cílené reklamy zcela zakázali. Tento krok by firmy donutil k tomu, aby svůj model buď změnily, anebo zanikly. Tak či tak by pozbyly důvodu, aby data nadále shromažďovaly. Někomu to může přijít jako radikální a přehnaný zásah do pravidel volného trhu. Předpokládám však, že ani ti nejtvrdší zastánci laissez faire¹³ netouží po tom, abychom se vrátili ke kapitalismu 19. století, s jeho dětskou prací a 15hodinovou pracovní dobou. A byly to právě dílčí zásahy a regulace, nikoliv revoluce, jak si představoval Marx, co napravily mnohé z temných stránek kapitalismu.

Umění sebeobrany

Stejný cíl, ale jinou cestu nabízí již zmíněný Tim Berners-Lee. Ten v současnosti vede organizaci W3C (World Wide Web Consortium), která se stará o tvorbu a správu standardů týkajících se internetových technologií jako třeba HTTP a HTML. Jeho řešení se skrývá za jménem Solid. Jde o standard, jenž obrací klasické schéma vlastnictví dat naruby.

Dnes platí, že používám-li službu například od Facebooku, patří mu veškerá data a metadata¹⁴, jež skrze jeho platformu vytvořím. Pravda, díky evropské regulaci GDPR má firma povinnost informovat, proč data potřebuje a jakým způsobem je využívá. Stále je však sama uchovává a používá, jak uzná za vhodné. Z tohoto důvodu je takřka nemožné Facebooku konkurovat. I kdyby se objevila jiná, lepší sociální síť, nemůžu jednoduše odejít a vzít si data s sebou. Většina lidí tak raději zůstane, než aby zahodila leta budovaný profil a „přátelství”.

Standard Solid je odpovědí na tento problém. Spočívá v jednoduchém nápadu: svá data si schraňuji sám, ať už svépomocí (třeba na vlastním počítači) nebo skrze k tomu určenou službu. V případě, že se rozhodnu vyzkoušet nějakou aplikaci, umožním jí dočasný přístup k té části mých dat, jež nutně potřebuje pro svůj chod. A co je nejdůležitější: tuto pravomoc mohu kdykoliv odepřít a přejít k jinému, konkurenčnímu produktu. Na první pohled jde o malou změnu. Pokud se však ujme a rozšíří, obrátí internet vzhůru nohama. Mnohem víc pak bude záležet na kvalitě samotného produktu a zmenší se prostor pro vznik monopolu. Produkty podporující standard Solid navíc budou působit důvěryhodněji a tím získají konkurenční výhodu.

Každopádně, pokud se má dnešní situace zlepšit, je třeba bojovat na všech frontách, nejen té legislativní a technologické, a využít možností, které se nabízejí už dnes. Vždy nám totiž zbývá ještě jeden způsob, jak se vypořádat s tímto kapitalismem sledování. Mně osobně je nejsympatičtější, neboť v duchu soběstačnosti nabádá, abychom produkty těchto firem jednoduše nepoužívali a místo toho zvolili jejich alternativy, případně se před sběrem dat alespoň chránili. Toto umění sebeobrany je tématem druhé části.

---

1. Homo economicus je model člověka jako vždy racionálního jedince s jediným zájmem: maximalizovat svůj zisk. ↩︎

2. Jméno mu dala výzkumná agentura ministerstva obrany, v jejímž podhoubí vznikl, později přejmenovaná na DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). ↩︎

3. Hypertext je strukturovaná síť dokumentů bez zjevné hierarchie, vzájemně propojených odkazy. V tom se liší například od knihy. Slovo hypertext poprvé použil Ted Nelson v roce 1963, čerpal však z mnohem staršího nápadu amerického inženýra Vannevara Bushe. Ten už v roce 1945 přemýšlel o takzvaném Memexu, zařízení pracujícím s informacemi uloženými na mikrofilmu. To sice nikdy nevzniklo, ale svým návrhem inspirovalo právě vznik hypertextu. ↩︎

4. HTTP (Hypertext Transfer Protocol) je protokol, neboli sada pravidel, jež určuje, jak spolu mají komunikovat dvě zařízení, chtějí-li si porozumět. Protokoly jsou tedy podobné lidským jazykům, jen mnohem striktnější. HTTP popisuje, jakým způsobem si takzvaný klient (třeba internetový prohlížeč) řekne serveru o data, typicky webovou stránku neboli hypertextový dokument. ↩︎

5. HTML (Hypertext Markup Language) je jazyk, s jehož pomocí můžeme definovat strukturu webové stránky (nadpisy, odstavce, obrázky, tabulky a podobně). Berners-Lee vzal už existující, takzvané značkující jazyky a rozšířil je o prvky, které jim pro jeho záměr chyběly. Nejdůležitějším z nových prvků byl odkaz, díky kterému World Wide Web naplňuje koncept hypertextu. ↩︎

6. Jedním z alternativních návrhů hypertextu je Project Xanadu, za nímž stojí už zmíněný Ted Nelson, tvůrce pojmu hypertext. Narozdíl od World Wide Web je složitější, neboť mimo jiné obsahuje obousměrné odkazy. To znamená, že vytvořím-li v jednom dokumentu odkaz na jiný dokument, vzájemně o sobě „vědí” a v případě změny adresy odkazovaného dokumentu dojde ke stejné změně i v odkazujícím dokumentu. Odkazy, které známe ze současného internetu, jsou oproti tomu jednosměrné: odkazovaný dokument „neví”, že je na něj jinde odkazováno, vazba se tedy v případě změny adresy rozbije. V praktickém světě se však ujal technicky mnohem jednodušší koncept Berners-Leeho. Životaschopná verze projektu Xanadu totiž vznikla až v roce 2014, přestože Nelson na projektu nepravidelně pracuje už od konce 60. let. ↩︎

7. Abych uveřejnil jednoduchý web, stačí mi trvale běžící počítač připojený k internetu. S ohledem na připojení jsem ale zcela závislý na infrastruktuře lokálního poskytovatele internetu. Ten prozměnu spoléhá na takzvané páteřní sítě velkých telekomunikačních firem. Nicméně, pokud si připlatím, obdržím od poskytovatele takzvanou IP (internet protocol) adresu, což je série čtyř čísel v rozsahu 0-255 (zapsaná například jako 24.125.78.64), která s určitostí identifikuje můj počítač (respektive mou domácnost) v změti internetu. Webové stránky však většinou neznáme pod jejich IP adresou, ale pod takzvanou doménou, třeba decentrum.cz. To umožňuje systém DNS (domain name system), který je jednoduchým seznamem všech takových domén, přiřazených ke konkrétním IP adresám. Tyto seznamy leží na specifických, k tomu určených zařízeních, které v systému představují takzvané autority. Chci-li navštívit decentrum.cz, musím se nejprve zeptat jedné z těchto autorit. V odpovědi dostanu konkrétní IP adresu, díky které vím, kde web skutečně sídlí. Jak však zajistím, aby doména v seznamu ukazovala na IP adresu mého výběru, třeba můj počítač? Musím ji zaregistrovat u takzvaného správce domén. V případě domén končících na .cz je jím sdružení CZ.NIC, které má licenci vydávat domény s touto koncovou adresou (jako například decentrum.cz). Kdo však vydal onu licenci? Takzvaný správce domén nejvyššího řádu, kterým je v současnosti americká organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers). Mezi domény nejvyššího řádu patří vedle státních domén typu .cz stovky dalších, včetně těch nejpoužívanějších jako .com, .org a podobně. Z tohoto krátkého shrnutí lze snadno vyčíst, nakolik je současný internet centralizovaný. ↩︎

8. Cloud je jen marketingový výraz pro cizí počítač, respektive obrovské množství takových počítačů. Naprostá většina webových služeb je provozována na těchto pronajatých zařízeních, která sídlí v obrovských halách, takzvaných serverovnách. Krom Amazonu a jeho AWS o trh bojuje Microsoft se svým Azure a Google Cloud. ↩︎

9. Mezi produkty Googlu nepatří jen jeho vyhledávání nebo Gmail, ale i YouTube, prohlížeč Chrome, operační systém pro mobily Android nebo třeba oblíbená autonavigace Waze. Facebook prozměnu vlastní nejen Instagram a WhatsApp, ale například i systém pro virtuální realitu Oculus Rift. ↩︎

10. Mezi nejznámější případy patří masivní cílená kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie, kterou skrze Facebook vedla britská marketingová firma Cambridge Analytica za pomocí dat a technologií od kanadské firmy AggregateIQ. Jak se později ukázalo, tato data firmy získaly nelegálně. ↩︎

11. Krom zmíněného fiaska Facebooku a firmy Cambridge Analytica lze vyzdvihnout nedávný únik soukromých fotek a videí z úložiště Google Photos. Vlivem chyby docházelo k tomu, že kdokoliv si v určitém období stáhnul svoje fotky či videa, mohl obdržet data někoho jiného. Google situaci vyřešil posláním e-mailu s vyjádřením lítosti za vzniklou nepříjemnost. ↩︎

12. Edward Snowden je bývalý agent NSA a CIA, nyní žijící v azylu v Moskvě, který v roce 2013 novinářům předal informace o tajných amerických projektech sledování internetové komunikace. Narozdíl od cílených odposlechů, které vyžadují soudní příkaz, dochází v rámci těchto programů k automatickému sběru veškeré komunikace, včetně té domácí, čímž je porušována americká ústava. Tyto projekty, a nepochybně další, veřejnosti zatím neznámé, jsou stále v provozu. Detaily tohoto systému Snowden popsal ve své knize Nesmazatelné záznamy. ↩︎

13. Francouzsky „nechat být”, respektive „nechat činit”. Jde o heslo vyjadřující ekonomickou zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se jej řídit. Skrývá se za ním idea, že trh vyřeší vše. ↩︎

14. Metadata jsou, stručně řečeno, data o datech. Pokud tedy pošlu například e-mail, pak jeho samotný obsah představuje data, zatímco informace komu, kdy a jak jsem zprávu poslal, patří mezi metadata. Přestože jsou pro vnějšího pozorovatele metadata v mnoha ohledech stejně důležitá (a průkazná) jako samotná data, s ohledem na právo na soukromí se tak s nimi většinou nezachází. ↩︎